foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

sova_palenaSkupin ptáků chovaných v lidské péči je nepřeberné množství. Drobní pěvci, velcí i malí papoušci,  holubi, bažantovití, kachničky, ale i jeřábi či tukani, takto by se dalo pokračovat ještě na několik řádků. Drtivá většina všech těchto skupin chovatelského zájmu má sice různorodou, ale bez problémů dostupnou a průmyslově široce vyráběnou potravu. Existují však dva ptačí řády, které stojí spíše na okraji zájmu chovatelů, v chovech se vyskytují nepoměrně méně než ostatní zástupci ptačí říše, mimo jiné i pro jejich zcela odlišný způsob krmení. Jsou to dravci a sovy. Vysoce specializovaní ptáci, dokonalé dílo evoluce, které jeho nositelům umožňuje lovit živou kořist přiměřené velikosti.Oba řády se vyznačují podobnými znaky přizpůsobení se životu lovce. Přesto si nejsou nijak moc blízce příbuzní, jen jsou podobně vybaveni, žijí přeci podobný život. Existuje ale i spousta znaků, kterými se dravci od sov liší, stejně jako je odlišná i technologie chovu. V tomto článku bych rád shrnul základní informace o chovu sov pro chovatele, který by se rozhodl zkusit chovat jejich zástupce. O dravcích až někdy příště.

pustik_obecnySovy obývají kromě Antarktidy celý svět. Přestože v povědomí široké veřejnosti jsou sovy spojovány s oblastmi spíše severskými, kde převládají lesy a skaliska, či dokonce tundra dálného severu, spousta druhů žije i v tropech. Řád sov obsahuje 210 druhů, z toho čeleď vlastních sov 16 druhů, zbylé druhy zařazujeme do čeledi puštíkovitých. Čeleď sovovití obsahuje pouze jeden rod – Tyto,  kam patří i všeobecně známá sova pálená – Tyto alba. Mimochodem, právě tento druh sovy má mezi ptáky jeden z největších areálů výskytu, do slova a do písmene napříč kontinenty,  pokud pomineme výše zmíněnou Antarktidu. Naopak čeleď puštíkovití je velice pestrá a rozmanitá. Zahrnuje výrečky rodů Otus, Pyrroglaux, Gymnoglaux, Ptilopsis a Mimizuku,  výry rodu Bubo,  ketupy rodů Ketupa a Scotopelia, sovice sněžní – Nyctea scandiaca,  puštíky rodů  Strix a Pulsatrix,   výříky rodů Jubula a Lophostrix,  sovici krahujovou – Surnia ulula,  kulíšky rodů Glaucidium, Xenoglaux a Micrathene,  sýčky rodu Athene,  sýce rodu Aegolius,  sovky rodů Ninox a Uroglaux,  kalouse rodů Pseudoscops, Asio a Nesasio.Z tohoto výčtu se v chovech v České republice vyskytuje cca 21 druhů a poddruhů sov – sova pálená, sýc rousný, kalous ušatý, sýček králičí, obecný, výr africký, velký, virginský, ketupa malajská, kulíšek brazilský, nejmenší, sovice sněžní, krahujová, výreček bělolící, malý, puštík brýlatý, obecný, brazilský, vousatý, bradatý a bělavý. Drtivá většina druhů se nachází v zoologických zahradách a stanicích handicapovaných živočichů, jen několik druhů je v držení u chovatelů.

Než se zájemce pustí do chovu sov, neměl by zapomenout na dva důležité kroky, jeden administrativní, druhý technický. Tím administrativním se rozumí vyřízení nezbytných dokladů pro chov. Pokud budeme chovat pouze exotické druhy,  stačí nám povolení k chovu nebezpečných zvířat,  pokud počítáme s chovem zástupců naší přírody,  potřebujeme ještě udělení odchylného postupu ze zákona na ochranu našich živočichů.

Technickým krokem se rozumí příprava na vlastní chov. Kromě voliér a ubikací pro sovy potřebujeme ještě místo na chov či aspoň přechovávání jejich potravy – nádrže na drobné hlodavce a mrazící box na mražené biologické krmení. Doporučuji kombinaci obou. V dnešní době není až zas takovým problémem nákup zamražených myší, potkanů, křečků či jednodenních kuřátek, přesto se bez živé potravy neobejdeme. Sice to neznamená pustit se do chovu drobných hlodavců, ale přesto potřebujeme nádrže na přechovávání několikadenní až několikatýdenní spotřeby živých krmných zvířat. Nádrže musí být zajištěné proti úniku hlodavců a umístěny v odpovídající teplotě – pro chov spíše pokojové, při přechovávání stačí cca 15 st. C.Kombinaci čerstvé a mražené potravy doporučuji 2 : 1, tj. po dvou dnech podávání živé potravy následuje jeden den krmení mraženou potravou. Jednou v týdnu, pokud zrovna nekrmí mláďata, necháváme sovám půst. Živou potravu zkrmujeme vždy čerstvě zabitou bez stahování a kuchání ,mraženou ponecháme před zkrmením ohřát na teplotu blízkou prostředí, kde se sovy nachází. Denní dávka na jeden kus velikosti pálené sovy či ušatého kalouse činí cca 2 - 3 dospělé myši nebo 1 – 2 jednodenní kuřátka. Spotřeba je pouze orientační, dle ročních podmínek či dokonce krmení mláďat se může podstatně lišit. Větším druhům typu výra můžeme samozřejmě předkládat slepice, morčata a králíky, naopak malým kulíškům či výrečkům je potřeba zpestřovat potravu i hmyzem, v tomto případě jsou ideální sarančata, která jsou běžně dostupná u různých dodavatelů.Jedinou výjimkou z výše uvedených druhů je ketupa malajská, jejíž větší část krmné dávky tvoří ryby, v našem případě předkládáme kromě hlodavců i menší sladkovodní ryby – kapříky, karásky, plotice, perlíny a další. Pro všechny sovy samozřejmě platí dostatek čisté vody. Rozhodně nedoporučuji zkrmování jakéhokoliv masa určeného pro lidský konzum! Pokud jsme nuceni krmit nedospělá mláďata, postupujeme jako u dospělců, akorát jednotlivá sousta vkládaná do zobáku musí odpovídat velikosti mláděte, je možno začít od novorozených myších holátek a pak pokračovat zároveň s růstem svěřence.

Chovatelské zařízení pro sovy by mělo být prostorné, pro nejmenší druhy alespoň 2 x 1 x 2m, pro sovy velikosti kalouse je odpovídající prostor cca 3 x 3 x 2m, pro výry už počítáme minimálně 6 x 6 x 3m. Samozřejmě čím větší tím lepší, pokud potřebujeme přechodně oddělit nějakého jedince,je možno na dobu určitou i umístění do daleko menšího prostoru. V každém případě je nutno dodržet několik zásadních bodů při výstavbě voliér. Voliéra může být klasická nebo komorová. Ten druhý typ voliéry má kromě 2/3 stropu a kontrolního zavíratelného okénka ve dveřích všechny ostatní stěny dřevěné a poskytuje sovám maximum klidu, zejména pro chovné páry je to ideální. Při chovu dravců je to jediný možný způsob úspěšného chovu. Při chovu sov máme ještě na vybranou.I otevřená voliéra by však měla mít jeden roh z pevných stěn a stropu, kde bude umístěna police či silný parkos. Zde se sovy budou cítit bezpečně a zde možná i úspěšně vyhnízdí. Jako pletivo na soví voliéry se dá použít i dostatečně silná nylonová síť odolná vůči mrazu a UV záření. Vnitřní vybavení voliéry by mělo alespoň trochu imitovat přirozený biotop sov, stačí pár boroviček pro lesní druhy, pár velkých skalistých kamenů pro výry,otevřená planina pro sovice sněžní či trocha rákosovin či travin pro kalouse pustovku. V každém případě pod parkosy dáme pouze říční písek a mulčovací kůru pro pohlcování tekutého trusu sov. V každé soví voliéře nesmí chybět tzv. krmný špalek – kus kmene postaveného na výšku a dostatečného průměru, kde předkládáme potravu. Kromě trusu pravidelně odstraňujeme i zbytky krmení a vývržky – nestrávené zbytky potravy, které sovy vyvrhují pravidelně po krmení. Rozborem těchto vývržků se v přírodě zjišťuje potravní spektrum daného druhu. Pro hnízdění předkládáme sovám možnosti, které vyžadují. Ať už dutiny, budky či polodutiny – pálenky, kalousi, sýčci, puštíci, sovice krahujové a další, upravená místa při zemi – sovice sněžní, pustovka, nory – sýček králičí, nebo vyvýšená místa na římsách či policích – výři. V každém případě hnízdní niku umístíme vždy do chráněné části voliéry do stínu, v případě komorových voliér na protilehlou stěnu než máme dveře. Na tomto místě se musím zmínit o nepodceňování hnízdících sov. Jejich jindy mírná povaha se může změnit pod vlivem hnízdního pudu v tak agresivní, že do voliéry je možno vstoupit pouze v ochranné přilbě s plexi na obličej a závěsem na zadní část krku. Silný vatovaný kabát je pak samozřejmostí.

Sovy většinou chováme po párech,pouze několik druhů je možno chovat i ve skupině. Ale i v takovém případě to závisí hlavně na vlastnostech jednotlivých ptáků a v neposlední řadě na typu chovatelského zařízení. Pokud je voliéra prostorná,rozlehlá a dostatečně členitá, poskytuje dostatek možností pro více párů. V takovém případě je vhodné umístit do voliéry více krmných špalků, více napáječek, více krytých míst, více hnízdních nik. Z našich druhů sov mám vyzkoušené dvě kombinace, které se osvědčily i v době hnízdění – sova pálená x kalous ušatý a puštík obecný x kalous ušatý. Samostatná mláďata ponecháváme u rodičů tak dlouho, dokud je nevyhánějí ze svého teritoria – voliéry, což může být záhy po skončení hnízdního období, ale taky až v předjaří příští hnízdní sezóny. Co se týče zimování sov, jejich zimní umístění závisí samozřejmě na lokaci jejich rozšíření v přírodě. Naše stálé druhy nemusíme na zimu nijak připravovat, rovněž tak druhy ze severních oblastí Evropy, Asie a Ameriky. Druhy subtropické a tropické přemístíme do mírně temperovaných ubikací, úplně ideální je vytápěný přístavek přímo u chovné voliéry. Zvláště v těchto ubikacích musíme dbát na důkladnou čistotu, ve vytápěném a zapařujícím se prostředí se rychle množí bakterie a plísně.

Myslím, že jako úvodní článek k problematice chovu sov to docela stačí. Jedno z kouzel chovu těchto ptáků spočívá v jejich méně častém výskytu u chovatelů. Potom se nemůžeme divit, že na jejich chov neexistují dopodrobna rozepsané příručky jako u drobných exotů či papoušků. Ale to je právě to kouzlo, objevovat intimní podrobnosti sovího života. Doufám,že článek přiláká k jejich chovu další zájemce. V KPEPu takového chovatele máme také, tak proč nerozšířit soví rodinu. O podrobnostech chovu jednotlivých druhů někdy příště.

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.