foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

V poslední době se mezi chovateli začínají objevovat zástupci poměrně veliké rodiny krkavcovitých. Asi se nestanou běžnými chovanci jako například papoušci či drobní zrnožraví exoti, ale rozhodně si své zastánce získají. Kromě našich druhů – sojek, strak, krkavců a dalších, kteří se většinou u svých chovatelů objevují jako nalezená předčasně opuštěná ptáčata či naopak záměrně vybraná z hnízd, se v chovech objevují i cizokrajné druhy. Ty mají nespornou výhodu pro své chovatele v podobě nepotřeby jejich evidování na příslušném úřadě, jak je vyžadováno u druhů z naší přírody. Jedním z exotických druhů je i krkavec bělokrký, pták, který se začíná v poslední době šířit i mezi soukromé chovatele.

krkavec_belokrkyNež se začnu blíže věnovat druhu uvedenému v nadpisu článku, dovolte mi pár slov o krkavcovitých jako celku.

Čeleď krkavcovitých – Corvidae -  představuje jednu z nejvíce rozmanitých ptačích skupin, najdete zde jednak naprosto běžné ptáky, jednak jedny z nejméně známých ptačích druhů vůbec. Skupina čítá cca 117 druhů ptáků, kteří jsou jedněmi z největších zástupců řádu pěvců – Passeriformes. Jsou zde samozřejmě výjimky, některé druhy vyskytující se v Severní Americe nejsou větší než mohutnější druhy drozdů. Mezi krkavcovitými najdeme zástupce čistě lesních ptáků, spoustě druhů vyhovují otevřená skalnatá stanoviště, jedna skupina sojek se naopak přizpůsobila pozemnímu životu a skvěle běhá, mnohé druhy se velmi úspěšně adaptují na změněné životní podmínky a stávají se ptáky využívající těsnou blízkost člověka. Jednoznačně se dá říci, že druhy této skupiny pěvců jsou proslulí svou inteligencí a chytrostí. Pokud k tomu přičteme jejich další vlastnost, kterou je všežravost hraničící s nenasytností, dostáváme se na trochu šikmou parketu, kterou jim mnoho ptačích příznivců zazlívá. Krkavcovití nepohrdnou skutečně žádnou potravou, mršinami počínaje, přes různé rostlinné a živočišné složky až lidskými odpadky na skládkách konče. Přesto všechno nevynechají jedinou příležitost k vyplenění ptačích hnízd, což společně s jejich úspěšným postupem kulturní krajinou hraničícím s přemnožením začíná být problém, který asi milovníci ptáků vnímají nejdramatičtěji. Přes tato drobná negativa zastávám názor, že krkavci a jejich příbuzní jsou jedni z nejzajímavějších ptáků chovaných v péči člověka. Celkem pravidelně se v chovech vyskytuje několik druhů, jako jsou krasky,kavčata,sojky,ořešník. A samozřejmě krkavci, kteří tvoří jakousi první ligu v chovu krkavcovitých.

Krkavec bělokrký je bezesporu impozantní pták. Dosahuje délky až 54 cm a váhy téměř 1 kg. Za letu tvoří jeho siluetu krátký ocas a pozoruhodně široká křídla dosahující rozpětí až 110 cm. Tento druh snadno poznáme podle bílé skvrny na zadní části krku a podle hlubokého obloukovitého zobáku. Sexuální dimorfismus není u tohoto druhu vyvinut, i když v mém chovu je samička o poznání menší, jak dokládají přiložené fotografie.

Tento druh krkavce pochází z Afriky. Areál jeho rozšíření začíná na severu Ugandy, obtáčí velká východoafrická jezera přes Keňu, Rwandu, Burundi do Tanzánie, pokračuje přes Zambii a Mosambik do Zimbabwe, přes nejvýchodnější cíp Botswany dále do Jihoafrické republiky, kde jeho výskyt končí až u mysu Dobré naděje v okolí Kapského města. Tento jakoby roztáhlý a ne úplně souvislý areál jeho rozšíření Vám nejlépe osvětlí geografická mapa Afriky. Z ní je patrné, že krkavci kopírují východoafrickou propadlinu a následná pohoří na jihu kontinentu, což jim zaručuje jejich oblíbené životní prostředí – útesy a rokle v horských oblastech, případně řídké lesy prokládané otevřenými skalisky. Zde žijí v párech, mimo období hnízdění se potulují krajinou v rodinných skupinkách či malých hejnech, pouze na potravních stanovištích je lze spatřit i v hejnech čítajících několik stovek jedinců. Také je krkavce možné zastihnout ve společnosti jiných druhů krkavcovitých ptáků či dokonce luňáků a supů, jak společně vyhledávají zdechliny. Dostupná literatura uvádí i záměrné sledování hejn sarančí stěhovavých, které krkavci používají jako takovou zásobárnu stále čerstvé potravy. Jinak je jejich jídelníček ve volné přírodě neuvěřitelně pestrý, přes malé ptáky a jejich mláďata, ještěrky a jiné plazy až po hmyz, ve skladbě jejich potravy nechybí ani různá semena či měkké plody, kromě výše zmíněných zdechlin využívá i skládky lidských odpadků, kde se pak objevuje ve velkých hejnech. Je to stálý druh, který maximálně podniká delší výpravy za potravou. Hnízdní biologie tohoto druhu vcelku odpovídá biologii dalších druhů krkavců včetně našeho krkavce velkého, která je všeobecně známá, takže ji zde nebudu rozvádět. Raději se soustředím na chovatelské poznatky o tomto druhu.

Krkavci bělokrcí v chovech v naší republice pochází většinou z dovozů,které proběhly na přelomu tisíciletí. V současné době se navíc už množí odchovy, v letošním roce bylo dosaženo odchovů v zoologických zahradách v Praze a v Plzni, další nadějné páry drží i několik soukromých chovatelů. Rovněž můj pár pochází z dovozu, jak už jsem zmínil, samička je drobnější postavy, takže je k rozeznání od samečka. To ale v drtivé většině případů neplatí, takže nám zbývá pouze endoskopie, která jediná zaručuje šanci na tvorbu párů. U krkavců hraje důležitou roli harmonie obou pohlaví, v opačném případě hrozí vzájemné napadání partnerů, v krajním případě končící i smrtí jednoho z nich.

Zařízení k chovu by mělo být pokud možno co největší. I když se jedná o druh z tropických oblastí, naše zima mu neuškodí, pokud má k dispozici suché závětří. Vždyť v přírodě vystupuje až do nadmořské výšky 4000 m n.m. Konstrukce voliéry může být dřevěná, ale pozor na sílu pletiva či sítě, běžné exotářské před nimi rozhodně neobstojí. Drtivou část mé voliéry tvoří klasická plotovka používaná na ohraničení pozemků a přesto občas nacházím trochu pokroucená oka. Závětří jim poskytují plastové desky tvořící chráněný kout a přesah střechy. Tento materiál zaručuje možnost rychlé a časté desinfekce, neboť se z něj proudem vody dobře odstraní zbytky tekutého trusu krkavců. Rovněž dno voliéry musí tvořit vrstva říčního písku, která nám umožňuje časté odstraňování trusu a zbytků potravy. Rozměr voliéry není tak směrodatný, rozhodující je, aby prostor mezi jednotlivými parkosy umožňoval krkavcům létání. Stejně tak se jim zavděčíme co nejotevřenější voliérou, milují možnost doširoka pozorovat okolí. Jediné další vybavení ubikace, které používám, je v krytém koutě voliéry instalovaná police či koš, který slouží krkavcům k hnízdění.

Podstatnou částí úspěšného chovu je vhodná a kvalitní potrava. V případě krkavců má chovatel poněkud usnadněnou roli, jak nasvědčuje už spektrum potravy, kterou krkavci přijímají ve volné přírodě. Zkrátka se dá otevřeně říci, že pozřou vše poživatelné a je úplně jedno, v jakém stavu jejich „kořist“ je. Tuto větu samozřejmě nemyslím doslova a rozhodně tím nenavádím předkládat krkavcům různé zapáchající zbytky, jen to naprosto věrně vykresluje jejich naturel. Základ krmné dávky v mém chovu tvoří jednodenní kuřátka. Prodávají se po kartónech mražená, před krmením je pouze rozmrazím a podávám v počtu cca 4 ks na kus a den. K tomuto základu dostávají krkavci širokou paletu doplňkových krmiv podle aktuálních možností a období – vařená rýže, mleté syrové i vařené maso, myši, vařené kosti z polévky i s morkem, vařené brambory i se slupkou, směs zrnin pro velké papoušky, běžný sortiment ovoce včetně tropického, bílé i tmavé namočené pečivo se šrotem, vařená slepice, sarančata, žížaly, hlemýždě a další. V tomto ohledu asi žádné mantinely neexistují, málokdy se stane, že novou složku potravy krkavci alespoň neochutnají. Potravu podávám na zemi, odkud si ji krkavci odnášejí na své oblíbené bidlo, kde si ji pomocí přidržování nohou trhají a hltavě polykají. Samozřejmostí je dostatek čerstvé vody a hrubého gritu kvůli dobrému trávení.

Hnízdní sezóna tohoto druhu začíná podobně jako u jiných druhů krkavcovitých brzo zjara. Tok lze zaznamenat už během února, i když to nelze brát za dogma, závisí na páru a jeho dokonalému uvyknutí podmínkám chovu, důležitou roli hraje i nevyzpytatelné jarní počasí. Hnízdo si staví na polici či v proutěném koši, v každém případě základ tvoří větve a klacíky různé délky a tloušťky. Po ukončení základní stavby přichází na řadu vlastní výstelka, kterou tvoří různé měkké a izolující materiály – mechy, seno, sláma, ovčí vlna, ptačí peří a podobně. Na stavbě a vystlání hnízda se podílejí oba rodiče, vyskytují se i případy obsazení starých hnízd dravců a sov. Samička snáší 4 – 6 skvrnitých vajíček, na která nasedá většinou po snesení druhého, což je opatření proti prochladnutí vajíček, i v tropech klesají noční a ranní teploty ve vyšších nadmořských výškách až k bodu mrazu. Inkubace trvá cca 21 dnů, mláďata zůstávají v hnízdě 40 dnů i déle. Společně s rodiči se drží po celé léto, někdy je možné je u rodičů ponechat i přes zimu až do dalšího hnízdního cyklu. Mladí ptáci jsou podobní rodičům, jen má jejich opeření jakoby hnědší nádech a bílá skvrna na krku má více či méně znatelné žíhání. Po celou dobu výchovy mláďat musí chovatel počítat s enormním nárustem spotřeby krmiva, které zvláště v tomto období musí být co nejpestřejší.

Co říci závěrem? Krkavci jsou neobyčejně inteligentní a bystří ptáci. Rychle si zvyknou na svého chovatele, dovedou napodobovat nejrůznější hlasy a zvuky, výjimkou nejsou ani ptáci zřetelně artikulující lidská slova. Snad jen bych si dovolil drobné varování pro kolegy chovatele – pozor na děti a domácí zvířata v bezprostředním okolí voliér s krkavci, přeci jenom jsou to velcí ptáci vybavení velice silným zobákem a drápy. Ale i to dělá chov těchto perel africké přírody nezapomenutelným.

 

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.