foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

Tento nejmenší chovaný zástupce afrického rodu Agapornis byl popsán roku 1778 Johannem Friedrichem Gmelinem jako jediný zástupce zmíněného rodu, který se nevyskytuje na africké pevnině. Agapornis šedohlavý, mezi českými chovateli nazýván podle latinského druhového jména cana , obývá jeden z největších ostrovů světa Madagaskar, konkrétně pobřežní oblasti, centrální náhorní plošině se vyhýbá. Člověkem byl vysazen i na okolní ostrovy a souostroví a dokonce do jihoafrické provincie Natal, přesto zůstává typickým představitelem madagaskarské ornitofauny. Uvedené oblasti cany obsadily ve dvou poddruzích, větší poddruh ablectanea byl popsán až r.1918 Bangsem z jihozápadní části ostrova. Na rozdíl od nominální formy je tato nejen větší, ale i zelená barva má modravý, nikoli žlutý nádech, rovněž šedá barva hlavy a prsou má fialový ostín.

Agapornis šedohlavý je také jediným druhem svého rodu, který nemá na svém opeření alespoň kousek červené barvy. Rovněž ho někteří systematikové představují jako jakýsi přechod od vlastních agapornisů k rodu netopýřích papoušíků rodu Loriculus.

Tento druh papouška ve své domovině vystupuje do výšky až 1000 m n.m., obývá spíše otevřené křovinaté krajiny, okraje lesů či jejich mýtiny. Vyskytují se maximálně ve skupinách o 5 – 20 jedincích, často je najdeme ve společnosti panenek rodu Lonchura či snovačů rodu Foudia, jak migrují po rýžových polích. Většinu dne tráví na zemi hledáním semen, výhonků bylin a listů. V určité části roku vyhledávají i zralé šťavnaté ovoce. Jsou ostražití, jejich let je velice rychlý s naznačenými oblouky. Hnízdí v období dešťů, do dneška není většina údajů o jejich hnízdní aktivitě stoprocentně zmapována. Po vyhnízdění se rodinné skupinky toulají krajinou a migrují podle nabídky potravy.

Cany se do Evropy dostaly živé téměř 100 let po svém popsání, po roce 1860 se objevují v zoo v Regent´s park v Londýně, již 19 let poté jsou vystavovány na II. výstavě ptactva v Praze. Odchovy na sebe nedaly dlouho čekat, i u nás jsou zdokumentovány částečné i úplné odchovy už záhy po 2.světové válce, i když je pravděpodobné, že k nim došlo i dříve. Přesto se tento druh nikdy nestal tak rozšířeným, jako jiné druhy rodu. Jisté oživení jejich chovů nastalo až po roce 1989, kdy se v několika vlnách uskutečnily dovozy šedohlavých agapornisů. Když vyjdeme z počtů dovezených jedinců a ze současné poptávky a nabídky, dovolíme si odvážnou, zcela určitě kontroverzní prognózu – tento druh stále neumíme tak, abychom ho zachovaly v chovech po x generací, aniž bychom potřebovali další jedince z volné přírody. Ani v západních zemích, kde je tento agapornis více rozšířen a kde se vyskytly i modifikace zbarvení, nedosahují jeho stavy nějaké oslňující výše. Pokud nespojíme síly a nenaučíme se technologii chovu vedoucí k pravidelným odchovům, jsou cany adeptem na jedny z prvních papoušků, které po zastavení dovozů do EU zmizí z chovů u nás i ve spoustě dalších zemí. Nicméně zatím tady máme ještě z čeho brát, tak jsme se rozhodli být dalšími v řadě těch, kteří poskytnou zkušenosti ze svého chovu ve snaze udržet tohoto krásného papouška u našich chovatelů.

Agapornise šedohlavé chováme cca od roku 2003, kdy jsme získali do našeho chovu odchytové jedince – celkem 3 páry. Od roku 2005 je pravidelně odchováváme, například jeden pár odchoval během dvou sezón 13 mláďat. Nicméně se potýkáme s problémem úhynů odstavených mláďat do stáří 1 roku, procento takto ztracených mláďat v některých sezónách dosahuje až 30%. Na tomto problému spolupracujeme s přední pražskou veterinární klinikou v čele s MVDr.L.Nečasovou, jednou z našich nejlepších kapacit na problematiku ptačích nemocí. Problematika jejich chovu se dá rozdělit do několika stěžejních bodů, na kterých závisí drtivá většina rozhodující o úspěchu či zklamání – chovné zařízení, hnízdní budky a materiál, krmení. Tyto body se v našem chovu staly alfou a omegou, ostatní podmínky byly a jsou naprosto standardní. Máme tím na mysli např.teplotu během zimování – 5 až 15 st.C, stáří mláďat v době zařazování do dalšího chovu – cca 12 měsíců. Na tomto místě bychom rádi zmínili snášenlivost těchto agapornisů. Mezi chovateli se běžně traduje nevhodnost jejich chovu v drobnými exoty, přičemž právě s těmito druhy jsou cany vídány v přírodě. Pravda je samozřejmě na straně přírody, je možný společný chov, ale ne v malých voliérkách s dvěma bidélky – tohle sice opakujeme stále dokola, na druhou stranu to stále chovatelé opomíjejí a pak šíří zprávy o nesnášenlivosti – velké zarostlé voliéry dávají těmto agapornisům i drobným exotům optimální podmínky. Nicméně i chov s papoušky je docela dobře možný – máme vyzkoušené tyto druhy: papoušek královský, aymara pruhovaný, kakariki rudočelý a žlutočelý. Chov ve více párech jsme zkoušeli pouze jednou v opravdu velké a rozlehlé voliéře obsazené několika druhy papoušků a bažanty – tři páry šedohlavých fungovali docela dobře, ale o hnízdění se nepokoušeli. Samostatný chov druhu v hejnu rozhodně nedoporučujeme, dochází neustále k potyčkám a napadáním vedoucím k zbytečným úhynům.

Chovné zařízení

Již v předchozím odstavci jsme naznačili ideální zařízení pro chov tohoto druhu papouška – rozlehlé a zarostlé zahradní voliéry s vytápěnou ubikací pro přezimování. Agapornisové sice zeleň ničí, ale pokud je vegetace dostatek, stačí rostliny regenerovat. Navíc se cany o vegetaci zajímají hlavně v době hnízdění, což ještě rozvedeme v dalším odstavci. Jsou to velice plaší a nervózní ptáci, kterým trvá dlouhou dobu, než si zvyknou na zařízení a chovatele, často zůstanou ostražití nastálo. Pokud nemáte možnost vybudovat takové zařízení a přesto se chcete pokusit o chov těchto papoušíků, většinou jsou Vám doporučovány bednové klece. Sice jsme takto vedené a úspěšné chovy viděli, ale v našem chovu je nepoužíváme, protože se nám u tohoto druhu vůbec neosvědčily. Zjistili jsme, že ptákům více vyhovují drátěné klece s krytým rohem a zakomponované do pokojové zeleně nebo alespoň nějaké rostlinné stafáže a navrch k tomu umístěné co nejvýše v místnosti. V takovýchto klecích se cany cítí nejen bezpečně, ale zároveň mají rozhled do okolí. Jeden náš chovný pár má z takovéto klece umožněn volný prolet po místnosti a pravidelně hnízdí v budce volně položené na stropě klece. Délka klece pro chov jednoho páru agapornisů šedohlavých by měla být alespoň okolo  1 m.

Hnízdní budky a materiál

Cany patří k těm několika málo druhům papoušků, kteří si aktivně nosí do dutiny stavební materiál, který používají na výstelku hnízdní kotlinky. Nosí ho převážně samičky, které si jeho kousky zastrkávají do peří kostřece. I z tohoto důvodu jsou kousky vždy ve tvaru jakési  nudličky. Nedá se říci, že by kvůli zmíněnému tvaru preferovali nějaký druh listí či travin, opracovat prakticky cokoliv do uvedené podoby dokáží naprosto skvěle, například mají  ve velké oblibě papír používaný na dno klecí. V této souvislosti bychom rádi upozornili, aby chovatelé důkladně kontrolovali předkládaný sortiment přírodního materiálu – pozor na jedovaté druhy naše i exotické. V každém případě je předložení výběru stavebního materiálu podmínkou pro zahnízdění, alespoň v našem chovu tomu tak je.Co se týče velikosti a typu hnízdní dutiny, tak nelze konstatovat nějaký univerzální návod. V našem chovu cany preferují dřevěné budky rozdělené na dvě komory – jedná se o ležaté budky velikosti pro andulky, které mají uvnitř ještě přepážku s druhým vletovým otvorem. Ptáci těmto budkám jednoznačně dávají přednost, pravděpodobně se zde cítí bezpečněji. Rozhodně odmítají kmenové dutiny, jeden pár nám zahnízdil i ve velké budce pro amazoňany, která zůstala v jejich voliéře po předcházejících obyvatelích.

Krmení

Ptáci z odchytu jsou velice konzervativní a většinou je zázrak, když se kromě směsi zrnin naučí přijímat alespoň zelené, jablko, máčené zrniny či vaječnou míchanici. V našem chovu se jejich krmná dávka skládá z několika základních komponentů, ke kterým dostávají zelené krmení, jablka, namočené a naklíčené zrniny stejných druhů jako v jejich směsi, v sezóně lata trav. Samozřejmostí je grit z mořských lastur, čerstvá voda a kvalitní okus – z listnatých i jehličnatých dřevin. Ještě než rozvedeme základní komodity krmné dávky, jedno malé upozornění: tento druh agapornisů je velice choulostivý na kvalitu a druhy krmení, většinou stačí málo a my si můžeme u veterináře při pitvě prohlédnout jejich zničená játra! Je to statisticky jedna z nejčastějších příčin úhynu šedohlavých agapornisů v lidské péči.

Základem krmení je směs kvalitních zrnin. My používáme směs pro drobné astrildovité značky Deli Nature, do které občas přidáváme směs divokých semen stejné značky. Klasické směsi pro malé papoušky nejsou pro tento druh vhodné, podobně jako pro agapornise oranžovohlavé – Agapornis pullaria.A už vůbec nepodávejte slunečnici a další olejniny! Další složkou jsou kvalitní granule značky Harrisons bird foods – SUPER FINE. Granule mají odlišné složení pro klidové a hnízdní období a ptáci až na odchytové výjimky je neuvěřitelně rádi konzumují. Jako doplněk k těmto granulím používáme ovocné granule Nutribird UNI komplet. Posledním komponentem naší základní krmné dávky jsou vaječná míchanice značky All pet SAN MIX smíchaná s hmyzí směsí PRIMA softbill, která obsahuje i celé sušené larvy hmyzu. Uvedenou směs mají k dispozici po celý rok, i když v mimohnízdním období nepravidelně.

Agapornis šedohlavý je opravdu perlou madagaskarské přírody. Myslíme si, že je to jeden z druhů, kterému mnoho dlužíme, kolik can zaplatilo životem naše neznalosti jejich životních potřeb, to už nikdo nikdy nespočítá. To, že se nám podaří vybudovat v chovatelských zařízeních silné kmeny těchto papoušků, bude jen drobná úplata krásnému pokladu tajuplného ostrova.

 

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.