foto1
foto1
foto1
foto1
foto1


1-leden_2006Papouška Jonáše přinesli zoufalí majitelé, protože už se nedokázali dívat, jak si ubližuje, trhá peří i kusy kůže a evidentně dost trpí. Pohled na něj byl hodně traumatizující, jedním slovem – Smrtonoš! Při lékařském vyšetření se zjistilo, že jeho problémy se škubáním nejsou jen pouhým zlozvykem, ale vše je podníceno špatným zdravotním stavem. Z biochemie krve bylo jasné, že má poškozená játra a rozhozený krevní obraz. Zvýšené hodnoty lipidů a vylořování většího množství žluče mu způsobovalo nepříjemné svědění kůže. Jonáš byl vyléčen, převeden na dietní stravu a po zapeření se opět naučil „správnému ptačímu chování a žití“. V ptačí pakárně strávil třičtvrtě roku a pak se vrátil zpět ke svým majitelům. Dnes je z něj opět sebejistý, hravý a spokojený papoušek.
Vaše Josefína

Nazdárek lidičkové, abyste věděli:

jsem JONÁŠ, papoušek senegalský.
Můj život začal hezky, starali se o mě moji rodiče a bylo mi blaze. Až přišla bouřka, udeřilo do stromu u voliéry, všude zmatek, všechno se plašilo i rodiče – to jsem je viděl naposledy. Prochladli jsme, moji dva sourozenci nepřežili, ale já chtěl žít. Šoupli mě do krabice a krmili stříkačkou. Ještě jsem neuměl sám jíst a už mě prodali (fuj, to se nedělá tak brzy). A zase jiné krmení, vůbec mi to nesedlo a bylo mi blbě. Ale já chtěl tolik žít a mít se líp. Naučil jsem se sám jíst. Do misky jsem dostával dobrá černá zrníčka, vyloudil jsem pamlsky všeho druhu, ale bylo mi z nich těžko. Byl jsem hýčkán a rozmazlován, měl jsem, co jsem chtěl. Ale já už ani nevěděl, co chci, tak jsem začal být zlý a kousavý.

Skoro jsem dospěl a přeci - bylo mi všelijak. Moje peří bylo čím dál horší a nesnesitelně mě svědila kůže. Přestal jsem si hrát a rval ze sebe ta ošklivá peříčka. A pak už jsem nechtěl žít, chtěl jsem se sežrat, nevidět se a prostě NEBÝT.

Když bylo nejhůř, odvezli mě na kliniku. Vyšetřili mě skrz naskrz a poslali do „ptačí pakárny“. Dostával jsem léky, sebrali mi moji mističku s krmením i všechny ňamky a dostal jsem dietu. Nejdřív jsem to nechtěl, přeci nebudu klobat do nějakých barevných hroudiček, já chci zpátky tučné slunečničky a dobrůtky (sýry, salámky, koláčky a vše, co se dá ukrást v kuchyni). Nedostal jsem nic. A tak jsem se naučil ty hloupé granule jíst, vlastně jsem si je moc oblíbil, vozí mi je až z Belgie. Jen „páníček“ něco povídá, že jsem drahý v provozu.

Začalo mi narůstat nové peří, bylo takové hezké a barevné. Nechal jsem ho narůst a když bylo tak akorát, otrhal jsem ho a naházel na zem. Jak to pěkně lítalo. Nedostal jsem ani vynadáno (proto jsem to dělal), ale dostal jsem límec na krk. A ke všemu po mě začali vyžadovat práci. Posadili mě na stůl vedle ararauny, před nás hrneček plný knoflíků a kroužků a měli jsme je vyhazovat. Ara poctivě vyndaval jeden kroužek za druhým a házel je ze stolu na zem a díval se, kam padají. Já se ani nehnul. Když ara vyházel všechno včetně hrnečku, popadl jsem ten svůj a vzteky s ním mrsknul ze stolu, kroužky nekroužky. Pěkně se to rozprsklo po celém pokoji. Včetně ary, který se lekl a sletěl ze stolu taky. Tak tohle mě baví, rošťárny. A tak jsem každý den vymýšlel své zlepšováky k těm stupidním hrám a naštvával ostatní obyvatele, ptáky i človíčky.

Když jsem se po čase zapeřil, sundali mi límec a vyhodili do velké zahradní voliéry. Tady jsem poznal další postižené kámoše. Pořád nás kontrolovali, ale když jsme si škubli brčko, nikoho to nezajímalo. A já se tak snažil. Když přišel človíček, já si obřadně vytrhl peříčko a pustil na zem. Když jsem to udělal doma, tak mi panička začala nadávat, já jí a byla legrace. Tady mi jen řekli – trhni si - a odešli. Vůbec nikdo neocenil moji snahu prudit. Tak jsem raději začal okusovat větve s ostatními a hele – já si zase začal hrát. Svět se najednou proměnil ve veselou platenku. Kolem mé voliéry procházeli další obyvatelé druhého domu. To bylo výhodné - vždy se u nás zastavili. Já byl velmi přítulný, hned jsem nastavil hlavičku a nechal se drbat. Když dvojnožec přestal být ostražitý – raf ho, a už jsem se mu zahryzl do prstu. To byla úžasná hra. Sice si to na mě navzájem napráskali, ale stejně si nedali říct a zkoušeli to znovu a znovu. Nejlepší byly návštěvy. Ty byly nejméně ostražité a to jsem si vždycky napočítal nejvíce zásahů. Bylo to pořád dokola, ale neztrácelo to na zábavnosti: „papoušku, ťuťuňuňu, ty jsi klásnej hodněj mažlíček, šušuňuňuňu… AUVAJS, sakra, ty zmetku jeden, zapráskanej!!!“ Hihihi, to nemělo chybu! Když nechodili lidičky, zabavoval jsem se tím, že jsem otravoval ostatní ptáky ve voliéře. Nejvíce jsem si zasedl na koreláka Zbyška. Vždycky přede mnou utíkal a schoval se za Rózinku – samičku kakadua Goffini. Na tu jsem si netroufl. Kdepak, pustit se do křížku s kakaďákem! Jen nechápu, jak ten mrňavej korelák poznal, že je rodově příbuzný s gofinem? Ale fungovalo to a gofinka ho chránila. Možná mi to dělala naschvál, protože věděla, že mám před ní respekt. Každý druhý víkend se za mnou přijeli podívat moji páníčkové. No to jsem se předváděl a dělal všemožné vylomeniny. Povídali si o mých neplechách a postupně se připravovali na můj návrat.

Pak nastal ten den, já se rozloučil s ostatními kamarády z „pakárny“ a odjel zpátky domů. Doufal jsem, že to všechno zase bude jako dřív, ale ouha – mám teď pevný režim. Žádné ňamky z kuchyně, ale furt stejná dieta. Mám plno hraček, denně možnost se proletět, ale nějak to není podle mých nařízení. Už si nesmím vymýšlet hlouposti. Ale co, vlastně mi to docela vyhovuje. Cítím se dobře a hlavně – mám krásné peří a jsem fešák.

1-leden_20062-brezen_20063-kveten_20064-cerven_20065-zari_20066-zari_2006

 

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.