foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

Léta ztracen a zapomenut

duben_2009Historie tohoto příběhu sahá až do roku 1971, kdy přijel z Indonésie kakadu molucký. Byl zakoupen jako majetek klubu. Poněvadž to byl opravdu nádherný samec, dělal parádu po několik let na výstavách v Botanické zahradě UK. Ubytován byl střídavě po různých chovatelích klubu. Nedařilo se mu tak, jak by se „molučákovi“ mělo, a tak se začal postupně škubat. Desítky let čas volně plynul a z krásného papouška se postupně stávala troska. Upadl v zapomnění a tak se nechal jen dožít.

kveten_2009Teprve po mnoha promarněných letech se konečně daří dostat starého, zdevastovaného a nemocného ptáka na kliniku. Jeho stav je velmi vážný. Je úplně oškubaný s rozsáhlou vykousanou ránou na hrudi. Pravé oko má propadlé a nevidí na něj. Nastává kompletní vyšetření.

cerven_2009Užívá injekčně antibiotika na přeléčení chronického zánětu, který způsobuje neošetřovaná rána na hrudi. V pravém oku je odumřelá sítnice, takže už na něj nemůže vidět. Je potřeba hlídat a dle potřeby kapat oční kapky Arufil, protože se netvoří slzy a tudíž oko může přisychat. Na levém oku je malý vřídek v rohovce neznámého původu. Několikrát denně se musí mazat antibiotikovou mastí, aby se ranka zacelila a přitom nezpůsobila zánět (což zřejmě nastalo dříve u pravého oka). Z vyšetření je patrné, že kakadu trpí nemocí zvanou parakeratóza. Je to určitá porucha v tvorbě a složení kůže a peří, způsobená obsencí zinku. Proto došlo ke špatnému růstu perních folikulů a vadnému vrstvění kůže, takže si pták obtížná místa raději vykousal, a tím způsobil těžkou ránu na hrudi.

Po dvou týdnech léčby na klinice je odvezen do „ptačí pakárny“.

Vaše Josefína

Honzíček – kakadu molucký

Nazdar „kolegové“.

Jsem už letitým členem Vašeho klubu, i když mě většina z Vás vůbec nezná. Tak se Vám zde budu postupně představovat a seznamovat Vás s mým nynějším životem. Ten minulý nechám temnotě – nestál za nic! Budu chtít doufat, že to bude teď zábavnější. Všichni to tady v „pakárně“ říkají, tak snad…

Po mnohých letech mě v dubnu 2009 převezli na kliniku. Mám tolik zdravotních problémů, že jsem jim zde pěkně zamotal hlavu. Ani nevěděli, kde začít. Po prvních vyšetřeních mi začali dávat léky a ošetřovat velkou ránu na hrudi. Já ji stejně koušu, hrozně mě tahne, když strup zasychá, to prostě nemůžu vydržet. Opravili mi drápky jako na manikýře. Měl jsem je zatočené jako lokny. Bylo to nepříjemné, ale musím uznat, že se mi líp sedí na bidle. Na klinice mě umístili do maličké klece (no já posledních mnoho let stejně větší neměl). Měl jsem několik sousedů – také pacientů, ale úplně nejúžasnější zjištění bylo, že kousek ode mě byla umístěná klec s velkým bílo-lososovým kakaduem. Okamžitě jsem poznal, že je to papoušek mého druhu – slečna kakadua moluckého. Začal jsem se jí krapítek dvořit, i když mi bylo do ouvej. Ale aspoň jsme si mohli společně povrkat. Byl jsem pochválen, že hezky papám. Nojo, tak já ovoce vždycky rád, a tady jsem dostával i jiné dobré věci. Nejsem žádný konzervativec a dám si klidně něco nového, když je to chutné. Vůbec se nijak neomezuji, nakonec jídlo bylo jediné pozitivum, které jsem si poslední roky užíval. Čas plynul a já se trochu zotavil. Bylo rozhodnuto, že mohu přejít do domácího léčení.

Pak nastal ten den, kdy jsem se přestěhoval do „ptačí pakárny“. Dostal jsem přidělenou velkou karanténní klec. První dny jsem pozoroval ostatní osadníky pakárny i paničku, která se o nás starala. Byla to pro mě obrovská změna, pořád se něco dělo. Syčel jsem na lidi a bál se jich. Vztekal jsem se, když mi ošetřovali ránu i oči, ale za chvilku jsem byl zase zpátky v kleci a pomalu si zvykal na denní režim. Už prvním problémem pro mě bylo vylézt po mřížích klece na horní bidlo. Nemám vůbec sílu, musím hodně trénovat, abych se nenechal zahanbit. Další divná věc: udělám krok před sebe a spadnu na zem, protože další bidlo je o mnoho dál než pár centimetrů přede mnou. Tak to vždy bývalo a já jen přešlapoval sem tam, sem a tam, jako blbeček. Tady se musím víc pohybovat a snažit. I moje okousaná křídla bych mohl roztáhnout, ale to mi jde ztěžka, mám je hrozně ztuhlé. Tak to jen trošičku zkouším, ale radši okusuju větve.

Za dva týdny jsem zjistil, že je velice příjemné se nechat pohladit a rozbalovat si peří na hlavičce. Přestal jsem útočit a bát se. Začal jsem být mazlivý a náramně spokojený. Užívám denně doplňující složky potravy – biotin H, který by měl po delší době odbourávat moje trápení – špatnou (neboli žádnou) tvorbu peří a kůže.

Jenže moje levé očičko se zhoršilo a rohovka se zanítila, stejně jako před časem to pravé, na které už nevidím. Oko bolelo, nic jsem neviděl, bylo mi špatně. Panička mě opatrně sebrala ze země – na bidlo jsem už nevylezl – a odnesla opět na kliniku. Měl jsem zánět v celé hlavě, dostával jsem utišující léky a skoro pořád spal. Jedl jsem a pil jen z ruky. Po nějakém čase se situace vylepšila, opět jsem se vrátil do „pakárny“, ale do jiné místnosti a do jiné klece. Tahle byla nizoučká, abych si neublížil. A také jsem byl jiné místnosti – to proto, abych byl trvale pod dohledem. Jen pomaloučku se můj stav zlepšoval, zánět z hlavy ustupoval, ale ouha – stále nic nevidím. Když už se zánět vyléčil úplně, bylo jisté, že rohovka mého levého oka je nevratně poškozená, sítnice téměř nefunkční. To znamená, že už nikdy nic neuvidím? Všechno je zde pro mě nové, nic v této místnosti neznám, nic neumím, ani se najíst. Má ještě smysl žít?

Tuto otázku si pokládala panička celou noc. Zvažovala všechna pro i proti. Poslední desetiletí jsem seděl v malé kleci a koukal do pokoje dvounožců – sám, úplně sám. Teď nic nevidím, ale každý den jsem opečováván, dostávám krmení přímo do zobáku, protože zatím nevím, kde ho hledat. Když mě bolí očíčko, dostanu kapky a hned to přejde. V noci jsem padal z bidla, tak spím na gauči – mám své ručníky a polštářky, do kterých se zachumlám a trochu je rozcupuju. Ale to nevadí, dostanu hned nové. Přes den mi pouští klasickou hudbu a já si tiše povrkávám. Když je hudba rychlejší, nedá mi to a nadskakuji nad bidlo a „tancuju“. Vlastně můžu při své slepotě mít při takovéto nadstandardní péči bohatší život, než jsem měl dřív, i když jsem viděl. Jsem dost inteligentní na to, abych se všechno naučil i poslepu. a tady v pakárně zrovna v mé nové místnosti je jeden úplně slepý papoušek zpěvavý a hravě všechno zvládá. Ani to na něm není poznat. A já jsem velký bojovník a mám ohromnou vitalitu. Tak nevzdávejte a dejte mi přeci šanci, já si chci ještě užít hezký ptačí důchod. Ještě odborná konzultace s veterinářkou a je rozhodnuto – budu žít.

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.