foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

Léto se pomalu nachýlilo ke konci a moje oblíbené výlety na chatu skončily. „Ach jo“, to bude otrava. A ke všemu se chystala výstava ptáků v Botanické zahradě. Tak to ještě ke všemu na mě nezbude čas.  To je druhé „ach jo“. Ke třetímu „ach jo“ už nedošlo. Sice panička opravdu nebyla skoro doma, ale … já začal jezdit taky do Botanické zahrady na výstavu s ní.  To čučíte, co? Zase po dlouhých létech, kdy jsem býval vystavován jako krásný exemplář,  jsem tam byl také osobně. Nevěříte mi?  Tak přece třetí „ach jo“, ale nad Vámi chovateli. Vždyť vy přes svůj zdravý zrak houbeles vidíte. Jistěže jsem nejezdil se vystavovat a soutěžit o nějaké poháry či kokardy. To mě nikdy nebralo. Já se tam jezdil slunit. Mezi pokladnou a tropickým skleníkem je takové šikovné závětří s trávníkem, zastíněné stromem Ginkgo. Tam jsem měl svou nízkou větev, mističky s ňamkami a pitím. Já si užíval sluneční lázeň a kousek ode mě se v košíku na trávě předváděla mláďata ararauny a kakadua před hloučkem lidí. Já o všem věděl – a nevidím. Tak co je vlastně ta slepota?
Ke konci výstavy bylo chladněji, tak jsem se přestěhoval do závětří – nahoru na balkónek. A stačila jen bedna od zeleniny a opět jsem byl neviditelný.  
Krátce po výstavě u mě nastal velký problém. Opět se mi zanítilo očičko. Úplně se mi rozpadla rohovka a já musel na operaci. Bylo nutné poškozené oko odstranit úplně. Hned po zákroku jsem šel domů. Dostal jsem plno kapiček, a brzy se mi to celé zhojilo.

Venku začalo opravdu chladno a tím skončily mé výlety za sluníčkem úplně. A tak jsem se musel zabavovat doma.  Ráno začalo vždy tím, že mě panička sebrala z gauče, ošetřila oči a přenesla do klece uprostřed pokoje. Uprostřed proto, abych o nic nepřišel a měl o všem přehled. Už jsem měl připravené moje mističky s krmením a všemi různými dobrotami i léky. Samozřejmě, že už dávno papám sám z misky. Vždycky je všechno přesně na svém místě a já pak vím, kam hrábnout.  Přes den poslouchám cvrlikání ptáků z okolních klecí, poskakuji na svém bidýlku a posiluju svou kondičku, chroupu připravené větve k okusu anebo klimbám, abych byl na večerní hrátky pěkně odpočatý. Když přijde panička, pustí mě ven a já courám po bytě až do večera. Pak si sednu někomu na klín, dám si večeři z mé skleněné mističky – vždycky nějakou delikatesu – masíčko se zeleninou (ptačí polívka), bramboru, rýži, máčené granulky, banán (to zbouchám aspoň půlku), kompot či jiné laskominky, poslouchám televizi, abych věděl, co se děje ve světě, a nechám se drbat. Jakmile jdou všichni spát, nastává náš čas s mojí paničkou. Přestěhujeme se do předsíně, abychom nerušili ostatní. A tam dostávám své večerní medicíny, kapičky do očí a hlavně si nechávám rozbalovat peříčka. Díky tomu přípravku Biotin H se mi velice zlepšilo peří. Záda už mám pěkně zapeřená. Když je toho dost, nechám se uložit na gauč do mých ručníků a polštářků. Abych si byl jistý, že mě panička pořád hlídá, občas to zkontroluju. Jemně zakňourám: „ŤUÍÍÍ“. A panička hned tiše odpoví: „ťuííí“. Tak to je pak všechno v pořádku a já můžu zase v klidu spinkat.
Některé dny mám koupání. To se napustí malý modrý škopíček (né, že bych ho viděl, ale říkali, že je modrý) teplou vodou, já si sednu paničce na ruku, abych se nebál, ponoří mě do vody a už se čvachtám. Máme to trochu zkomplikované kvůli mým očím. Dáváme pozor, aby se mi tam nedostala voda. Pak mě panička vyndá, zabalí do ručníku, aby mi nebyla zima,  a musíme ještě umýt hlavu. To se nechám zaklonit dozadu jako u kadeřníka. A cpu tam svou hlavu co nejvíce do vody, abych si celou chocholku pořádně vykoupal. S tou si dáváme nejvíc záležet. Musím ji mít pořád čisťoučkou a pěkně vyčesanou do parády.  Když jsem zmáchaný jako zmoklá slepice, řekne panička, že to už stačí a musím ven. Jsem vysušován ručníky a pak napochoduji před elektrické topení a dosychám. Je to jako na slunci, jen to hřeje ze země a ne z oblohy. Ostatně, jak začalo být doma větší chladno, chodím se k těm kamínkům nahřívat vždycky, když mě studí nohy.

A takto čas vesele plynul a já si užíval svého zaslouženého „ptačího důchodu“. Škoda, že to nemohlo být nadýl.  Začal jsem být stále víc spavý, méně jsem trénoval, i těch dobrůtek jsem jedl méně. Časem mi bylo v noci chladno, tak jsem spal zabalený v larise . Můj čas pomalu dotikával. Až jsem  jedné noci usnul zachumlán do mých peřinek … a ráno se již neprobudil.

Honzíček

Kakadu molucký Honzík skončil svou dlouhou a neblahou životní pouť  6.listopadu 2009 kolem čtvrté hodiny ráno. Ve tři hodiny se ještě nechal něžně pomazlit a znovu zachumlat do svých peřinek a pak usnul navždy. „Spi sladce, Honzíčku“.

Ať se Tvůj životní příběh stane výzvou pro chovatele, aby se dívali nejenom očima, ale také srdcem. Aby nepřehlédli, co ve svých klíckách drží za úžasné ptačí osobnosti. Dívejte se kolem sebe tak, abyste opravdu „uviděli“.

Josefína

Věk Molučáka Honzíka není znám, souvztažně k jedinému prameni – byl dovezen roku 1971 z Indonézie, je jisté, že byl starší nad 40 let. Pitvou bylo prokázáno, že se jedná o velmi starého ptáka. Vzhledem k jeho zdravotním problémům je jisté, že se jednalo o velmi silného vitálního jedince. Jeho hlavní problém (pominu-li nevšímavost chovatelů) byl zdravotní – nemoc zvaná parakeratóza, která je pravděpodobně velmi ojedinělá. Zatím neexistují žádné dokumentace o léčbě a výsledcích, možná také z velké chyby chovatelů – nemoci nezkoumat, neléčit, apod. Během podpůrné léčby – denní přidávání Biotinu H, došlo k markantnímu zlepšení. Po létech začalo vyrážet nové (kvalitní) peří na zádech, kde došlo k téměř plnému zapeření, a zčásti se začala obnovovat nová pera na letkách. Bohužel, díky příliš pozdní léčbě a stáří ptáka se nestihlo dosáhnout dlouhodobějších výsledků.

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.