foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

 

Lórinka

Původní páníček si mě a mého kamaráda Oskara pořídil oba jako domácí mazlíčky. Hodně se nám věnoval, hrál si s námi a učil nás mluvit. Oskarovi to šlo moc dobře a povídal celé věty. Já se sice také snažila, ale nejsem tak trpělivá, takže jsem se víc vztekala a umím spíš nadávat. Naneštěstí se něco páníčkovi v životě pokazilo a musel se přestěhovat. No a my taky, bohužel ne s ním, ale do malé pracovny v jeho zaměstnání. V důsledku nedostatku místa nás musel dát do malých klecí, každého zvlášť. Vůbec se nám to nelíbilo. Sice se snažil za námi chodit často, i ostatní kolegové na nás pokřikovali, ale nás to nebavilo. A tak jsme aspoň spustili pořádný křik a já při své neurotické povaze se oškubala a to pořádně. Začali si na nás stěžovat lidé a bylo zle. Zoufalý páníček se nás sice nechtěl vzdát, ale když viděl, jak vypadám den ze dne hůř a ječím den ze dne víc a kolegové nadávají také čím dál víc, tak se rozhodl Oskara si ponechat a mě poslat do pakárny. No – a bylo to, ani jsem se s Oskarem nestačila rozloučit.

Lóra-s-límcemNejdřív mi upravili stravování. Sebrali mi slunečnice, dávali máčené zrní a hodně ovoce. Prý na ostrovech v pralese bych o slunečnici ani prackou nezavadila, stačilo by mi ovoce, bobule a výhonky kde-čeho. No fůůůůj, taková naklíčená čočka a jiné kuličky a šištičky, to je humus. A to mi dali do krmítka místo normálního zrní, jako by dával každej normální chovatel, co ctí posvátné slunečnice. Jsem dost žravá, tak jsem se pustila i do granulí – no kdo tenhle výrobek vymyslel??? Takové cosi, všechno stejného tvaru i chuti, a ti troubové papouščí tady kolem mě to jedí, jako že je to cool. I ten gurmánský požitkář amazoňan od vedle si drží granuli jako nějakou dobrotu. Rozčílilo mě to! Mám ukousané letky a zatím nelétám. Alespoň můžu často ven z klece běhat po kuchyni a po voliéře. Potřebuji se s někým porvat, jaký mám vztek. Jenže žádný z papouchů nechce. Moje červená hlava je rozčepýřená, že vypadám jako čertík. Ještě že mám Bobeše. To není papoušek. To je pes – takový velký černý oříšek. Číhám na něj pod voliérou, on to ví a čenichá kolem. Pak na něj vyrazím a on zdrhá. Hned se ale otočí a honí mě. Mažu fofrem pod voliéru a ječím. Bobeš vrčí, štěká a cení zuby. Vypadá to dost hrozivě, ale páníčkové se chechtají. Vědí, že Bobeš mi neublíží, má nás papoušky moc rád. A já ho taky nekousnu, né že bych zrovna moc nechtěla, ale je jediný, kdo se se mnou hodlá prát. Jednou jsem takhle číhala zpod voliéry a vyrazila proti Bobešovi moc zhurta a vyskočila mu na obličej. Jenže Bobeš je takový rozcuchaný hafan s delšíma ušima, a já se omylem zahákla drápama o ty jeho kudrnaté uši. Bobeš ječel a běhal po kuchyni se mnou přilepenou přes jeho čumák a zoufale pištící. Nevypadalo to dobře. Nejdřív museli zabrzdit Bobeše, uklidnit ho a pak mě opatrně vymotat z jeho chlupů na hlavě. A že jsem jim přitom vehementně pomáhala, na to vemte jed! Když nás rozháčkovali a odstříhali od sebe, pečlivě nás prohlídli – no a my neměli ani škrábanec. Taky jsem si dávala pozor, abych Bobeše nedrápla, ale držela jsem se ho jako klíště. A takto jsme se rvali dnes a denně. Svědčilo mně to. A trochu jsem shodila přebytečné gramy a také jsem začala jíst ty jejich nesmysly. Ono po takovém boji vždycky vyhládne. Začalo mi vyrážet nové barevné peří. Jenže to hrozně svědilo, tak jsem to radši hned vytrhala. Dali mi na krk ochranný krunýř – další šílený výmysl. Když mi ho sundali, já zase něco oškubala a tak to šlo pořád dokola. Říkali, že už bych asi potřebovala kamaráda. Škoda, měla jsem svého nádherného Oskara, ale toho mi vzali. Sháněli pro mě samečka, ale byla k dispozici jen mláďata. No to bych takového kloučka při své divoké povaze rozcupovala jako papírovou kouli.

Pes-Bobeš-s-papouškem-araPo třech letech mi trochu narostla pera v křídlech (tedy spíš jsem je zapomněla otrhat) a tak mě přemístili do velké společenské voliéry v tropickém skleníku Botanické zahrady mezi ary a amazoňany. Mám prý získat kondičku a trochu se rozlítat. Cožpak jsem nějaký olympijský atlet či co??? Tak jsem to pojala po svém. Sice létám ještě mizerně, ale otravovat ostatní papouchy a kousat do nich, to by mi šlo. Jenže! Nějak jsem to špatně odhadla a pustila jsem se do ary vojenské, do Klárky. Byla mnohem menší než Bobeš, taková skoro celá zelená, ale je to podobná horká povaha jako já. Nacpala mě do mezery mezi voliérou a klecí a sekala do mě. Já se sice rvala jako tygr, ale na ni jsem neměla. Když to vypadalo, že mi běží poslední minutka života, díky našemu řevu přiběhl ředitel a dle správných pokynů na nás pustil z hadice proud vody. Ara utekla a já zůstala zaklíněná mezi klecí a voliérou neschopná pohybu. Ještě mě vyprostil a zavolal paničku. Ta mě prohlédla a trochu ošetřila, jak se dalo. Měla jsem pohmožděná křídla, hlavu a pokousaný a nalomený zobák a jazyk. Když jsem se ustálila, jely jsme domů. Jenže zrovna nebylo auto k dispozici. Panička rozhodla, že není na co čekat a jely jsme na vlak. Venku byla zima a mrzlo. Tak mě panička vzala opatrně na ruku a strčila pod kabát. Za půldruhé hodiny jsme byly doma a já se vzpamatovávala z toho šoku. Nemohla jsem vůbec jíst ani pít, tak mi musela nakapávat řídkou kaši do krku a já jenom polykala. Spolupracovala jsem ze začátku dobře, ale pak jsem se sekla – „já sama“. Tak mi dávali všechno měkké, namočené, rozvařené, klouzavé a já to jen přehoupla do krku. Moje léčba nepokračovala moc dobře, zanítila se mi rána v krku a odštípnutý kus kosti u zobáku, tak jsem musela brát antibiotika. Protože jsem hrozná hysterka a nechtěl jsem kapičky polykat, dostávala jsem je injekčně. Ale jakž takž jsme to zvládli. Rány se hojily, jen mi zůstal takový problém se zobákem. Přeci jenom se lůžko poškodilo a mě stále přerůstá část zobáku, tak mi ho musí občas upravovat – no nesnáším to a peru se, jako vždycky při všem. Po celou dobu léčby mi pořád panička říkala divnou věc: „Ty jsi ale trdlo, zrovna jsem pro Tebe měla obrovské překvapení a ty uděláš takovou pitomost, musíme to odložit.“

A pak nastal ten slavný den, kdy jsem byla prohlášená za zdravou, a tudíž mělo nastat velké překvapení. Už nějakou dobu stála vedle mě prázdná klec. No jo, jsou fakt děsně tajemný – určitě mi někde pořídili samečka a teď s tím dělají takové divadlo. A taky jo. Uculují se, nesou zakrytou přenosku k té druhé kleci a pořád melou: „Jojo, Lórinko, to budeš koukat, tohle bys nečekala“. No jasně, nejspíš si do té klece vypustíte akvarijní rybičky, to bych asi fakt koukala. Ach jo, vy lidi vůbec nemáte krapet vtipu v člověku. Nasupeně čekám, co z té jejich posvátné bedny vypadne za eklektusí nedomrlé trdlo. A už to vidím – z bedny se vysouvá kus zeleného eklektusího peří a ……bum! … OSKAR!!!!!! Civím na to, jestli dobře vidím. Po čtyřech letech se vedle do klece nasouká na bidlo Oskar a povídá AHOJ! Beze slova stále jen civím, kde toho mýho chlapíka po těch letech vyštrachali??? „Došla Ti řeč, co?“ vysmívají se mi. „Tak Tě tu radši necháme, jistě si máte po těch letech co říci“.

Oskar„Oskare, jak ses sem dostal?“ pípnu nesměle. - „Ále, to máš tak, Lórinko. Co Tě odvezli, tak jsem křičel a prudil ještě víc. Po nějaké době mě páníček převezl do svého bytu. A tam jsem to teprve roztočil. Vřískal jsem, co to dalo a taky jsem začal být agresivní na jeho paničku, která se mě začala bát. No a páníček měl zase problémy a velký. Tak mu to konečně po letech docvaklo a poslal mě za Tebou. A tak mě tu máš, v celé své parádě.“

Druhý den nám postavili klece proti sobě a otevřeli dvířka, abychom se mohli sestěhovat. Konečně! Konečně po dlouhých letech odloučení můžu k Oskarovi a on ke mně … jako v pohádce s dobrým koncem. Vyrazili jsme ihned ke dveřím a vrhli se …..( A TADY KONČÍ ROMANTIKA )….. k miskám toho druhého, abychom zjistili, zda tam nemá něco lepšího, co by se dalo ukrást. Když jsme prolustrovali a vybrali misku toho druhého, oba jsme si všimli, že nám ten druhý hrabe v naší misce – neřád zlodějskej! Opět jsme se vrhli ke dveřím a mazali si zkontrolovat, co nám ten druhý z naší misky ukradl.

Copak jste čekali? Zamilovaný dojemný příběh jako z americké telenovely? Kdepak, to jste úplně vedle. Inu, tak to chodí i v přírodě. Především je třeba zajistit svoji maličkost, pak teprve přijde na řadu blaho našich blízkých. Ale budiž mi omluvou, že i v přirozeném prostředí netvoříme čistě monogamní páry na celý život. Samičky eklektusů v době hnízdění většinou doprovází více samců, se kterými se páří a vybírají si ty momentálně nejsilnější „otce“ svých potomků. A pak se teprve s tím jediným „životním“ partnerem starají o potomstvo. Další sezónu se mohou role partnerů velmi lehce vyměnit. Ale cožpak já, Vám lidem, to budu vyprávět! To by bylo nošení dříví do lesa.

A tak po vzájemném prověření našich osobních zásob jsme se opět nastěhovali každý do své klece. Pro jistotu. A to až do doby, než nás panička vrazila do jedné společné voliéry s jednou miskou krmení. Prý už ji ty naše srandičky přestaly bavit. Teď už nezbývalo, než se nějak dohodnout. Jen mám takové neblahé tušení, že nám sem brzy nastěhuje i hnízdní budku. To už si asi doopravdy budeme muset hrát na harmonický párek, jako to běžně provozují jiné druhy papoušků. Ale nakonec to třeba bude mít i své jiné výhody, kdo ví???

Lórinka

CIMG3210CIMG3212A došlo na Lórinčina slova. Opravdu dostali Oskar s Lórou boudu k hnízdění. Lórinka se velmi rychle ujala role hospodyňky a vnitřek dutiny si pěkně vyhrabala a upravila. Oskar vysedával na větvi nad budkou, vše bedlivě sledoval a zvědavě nakukoval dovnitř. Po čase se v budce objevilo první vajíčko a Lórinka ho začala pečlivě zahřívat.

Časem se ukáže, zda Oskar byl uznán za toho vyvoleného prince a zda se z vajíčka vyklube mladý eklektus. Budeme jim držet palce.

Vaše Josefína

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.