foto1
foto1
foto1
foto1
foto1

fredysek_1Dneska bych Vám rád představil mé kamarády amazoňany. Pocházíme ze stejného světadílu - Jižní Ameriky. Jsou také konzervativní, inu jako já, a tak máme k sobě docela blízko. Trochu víc přemýšlejí, ale já jsem mnohem vtipnější. Nejsou útoční, všechno jim také dost dlouho trvá, nemají rádi změny. Na nové věci ve voliérách reagují stejně jako já - pozor, bubák, nechoď k tomu! Já jsem Jižní Ameriku nikdy nepoznal, moje vajíčko se rozlouplo kousek za Prahou, tak si o pralese nechávám aspoň vyprávět.

Fredýsek - amazoňan oranžovokřídlý

Dobrý den, Evropo.

Já se šťastně vylíhl rodičům v jihoamerickém pralese. Jenže brzy se to zvrtlo. Nějací "šmejdi" mě vyndali z dutiny, ustřihli křídlo a strčili do bedny s mnoha dalšími nešťastníky. Po dlouhé době jsme doputovali do velkých hangárů plných amazoňanů z jiných beden. Po čase, ani nevím jak, jsem se dostal do obchodu. A tam jsem trčel půl roku. V malinké kleci, jako vycpaný blbeček. Každý mě očumoval a pak si koupil andulku. Byl jsem zdecimovaný a bylo mi všechno fuk. Tak mě přelovili, přitom mi ulámali všechno peří v ocase a strčili do ještě malinkatější klece v rohu krámu bez oken. A když jsem byl úplně vyřízenej, byl jsem vykoupenej. To nevím proč, já bych se nekoupil ani zadarmo. Ale od té doby začala legrace.

Nejdříve jsem byl ubytován do velké pojízdné voliéry, dostával jsem větve, jako v pralese. Ale mě to bylo pořd fuk, byl jsem apatický ke všem a ke všemu. Každé dopoledne u mě seděla panička a vyprávěla mi o čemsi. Koukali jsme z okna a najednou přilétl kos. Ona se lekla a ustrašeně koukla po mě. Ty, jo! Bojí se kosa, tak to mě asi nesežere. Tak jsem se zkusil leknout taky. A pak jsme seděli spolu u okna, pozorovali stromy a lekali se. A já se začal bát - nojo, už nejsem apatický. Zjistil jsem, že bát se dohromady je lepší, a tak jsem se s paničkou skamarádil. Nechal jsem se krmit z ruky a drbat po hlavičce. Protože jsem nemohl dobře lítat, měl jsem stále otevřenou voliéru a šplhal po dvoumetrovém stromku připevněném na verandě. Už jsem byl docela spokojený a vyrovnaný. Když jsem neobratně vypadl z voliéry ven na terasu do zahrady, hned jsem pěšky doběhl zpátky na můj strom. A pak panička odjela s rodinou dalších dvojnožců na dovolenou do Chorvatska. Mě hlídal její bratr s rodinou. Trochu mi začalo vyrážet peří na křídle, tak mi krapítek přistřihla i to druhé, kdyby něco. Po pár dnech přišel na návštěvu jiný dvojnožec, takový trochu hlučný. A já se polekal a zaplácal křídly - a hele, ono to i lítá, sice špatně, ale na první hrušku jsem dolétl. Skupina dvojnožců se polekala a honem telefonovali paničce. Pak řekli: "Jo, jo" a vynesli moji voliéru pod hrušku. Já si řekl: "Ne, ne", a ulétl za silnici do cizích zahrad. Zdálky jsem pozoroval, jak tam pobíhají po zahradě, pořd telefonují a pak jsem usnul. V noci přišla bouřka - moc príma, jako v pralese, krásně se mi přitom spalo. Celé dopoledne jsem šplhal po velkém ořechu a okusoval výhonky. Nebyly nic moc, ale bylo tu krásně. Krátce po poledni se objevilo auto, skoro se z něj kouřilo, a z něj vyběhla panička, taky nějaká "vyvařená". Chvíli zmatkovala po zahradě a pak konečně přišla pod můj strom. Já na ni koukal vesele a kvrkal: "No to ti to trvalo, kde se couráš, tady je to príma, poleť za mnou". Uviděla mě, to ano, ale s tím lítáním to nestálo za nic. Hrabošila se po žebříku na střechu kůlny, která byla těsně u mého stromu. Pak jí tam další dvojnožci vystěhovali moji voliéru - no, to je servis. Byl jsem nadmíru spokojen a hodinku klinbal na větvi. Mezitím mi panička vybírala z misky buráky a chroupala je i se slupkama. To už mi mohlo být podezřelé, jindy je nesní ani oloupané. Ale co když je schroupe všechny a na mně nic nezbude? Už tak jich dostávám velmi málo. Tak to ne, šplhám si to zkontrolovat. A pak se stala ta zrada. Byl jsem asi metr od voliéry, nabízí mi buráček, já se natáhl - a kruci! Naprosto neomaleně mě drapla za krkem a vrazila do voliéry. A byl jsem chycenej a zdrcenej.

Netrvalo to moc dní a bylo řečeno, že už jsem úplně v pořádku. A najednou u mé klece stála bedýnka a z ní vylezla velká kamarádka - Rika. Byla také chycená v pralese, ale už jako dospělá. Hned jsme se skamarádili. Po nějakém čase jsem zjistil, že už nejsem žádné ptače, Rika se mi líbí a přišlo na mě jaro. Dělal jsem "kolíbku" a tlačil se pod Riku. No - trochu obráceně - že? Toho si všimla panička také, strčila nás oba do bedny a jelo se na kliniku. Tam jsme si krátko pospinkali. Když jsem se probudil, dozvěděl jsem se, že jsem holka. Naštěstí se Rika zase dozvěděla, že je kluk, tak nám to vlastně vůbec nevadilo. Žili jsme spolu pár let, ale moc nám to neharmonizovalo. Pořd jsem Rikoušovi ubližovala a on si to nechával líbit - takový hodný trouba. A tak jsem dostala jiného kamaráda - George. A to je ono! Já mu něco provedu, on mi to vráti. Denně se pereme o misky a je veselo. Hašteříme se, ale máme se moc rádi, je nám spolu veselo. A tak jsme odcestovali z "pakárny" do deponace jinam. Už si vystačíme, tak nám šoupli boudu - a prý se máme snažit.

Rikouš nezůstal sám ani den. Protože je opravdu velký dobrák, dostal k sobě handicapovanou samičku Viki. Je po těžkém úrazu nohy, chodí pouze po jedné, ale Rikouše už pěkně srovnala "pod pantofel". Ten vždycky způsobně čeká, až si Viki vybere nejlepší dobrůtky z misky a teprve potom se jde nazobat sám. Zatím jsou stále v "pakárně" a asi to tak zůstane, aby byla Viki pořd pod kontrolou.

Copyright © 2017 Copyright Klub přátel exotického ptactva Rights Reserved.